Letošní bilancování jsem nemohla dlouho dostat do kloudných slov. Pocitů, zkušeností a zážitků máme tolik a tolik pro nás znamenají. Jen člověk v určitém věku zaváhá, jestli je vlastně má posílat dál. Proto bych ráda tuto vzpomínku na loňský rok pojala jako poděkování mým nejbližším a kamarádům spolupachatelům.
Díky Vojtimu a jeho lásce k florbalu jsme jako rodiče zažili mnoho silných momentů. Je pro nás příjemné sledovat, jak se z maloška, který si hraje, přirozeně tvaruje mladý člověk, který hraje fair play, chápe, co znamená být součástí týmu a mít svůj podíl zodpovědnosti, umí zabrat, i když se zrovna nedaří a dokáže se poučit z chyb. Ale hlavně, neztrácí radost a nadhled. Už i ve svém věku ví, že k opravdovým mezníkům a hodnotám zkratky nevedou a jednoduché to nebude. A tak nás v červnu vzal na Olympiádu dětí a mládeže, kde se dostal se staršíma klukama ve florbalovém výběru za Zlínský kraj. Se svým zlínským týmem obhájili loňské zlato mladších žáků na Ostrava cupu. Na Prague Games dokázali vstát z popela, když proti švýcarskému týmu dokázali za pět minut dorovnat z 1:6 na 6:6 a postup jim unikl až o gól na nájezdy. Těžko se to v danou chvíli přijímá, ale od mala se učí, že prohry nás ve výsledku zocelují nejvíce. A letošní poslední den se Vojtík vypravil na cestu do Švédska na velký florbalový turnaj Storvretacupen v Uppsale, kde se s výběrem kluků ze Zlína, Otrokovic, Šternberka a Litvínova postavili na plochu nádherné haly jednoho z nejvýznamnějších florbalových klubů světa. Hráli famózně a můžu prozradit, že zatímco píšu tyto řádky, jsou na cestě domů s bronzovými medailemi, kdy až v semifinále nestačili na skvělý tým kluků z finského Turku. Byl to i pro nás neskutečný zážitek fandit našim mladým lvům a panterům v takové atmosféře obrovského florbalového svátku.
Je to také už 15 let, co jsme se s Fildou vydali na společnou životní cestu. Myslím, že jsme ani jeden nečekali, že bude tak různorodá a krásná. Někdy si možná vybíráme klikatější cestu, někdy člověka přepadne strach, ale když máte po boku milujícího partnera, víte, že to všechno zase nějak uděláte. Navíc my oba máme skvělé rodiče a nevím, jestli jim budeme moct někdy vrátit, co pro nás dělají. Tak aspoň trochu doufám, že zase my budeme schopni Vojtovi pomoci žít jeho sny.
No a nebyli bychom to my, kdyby se zbytek aspoň trochu netočil kolem chlupáčků. Po devíti letech jsme u nás přivítali na svět štěňátka, Rikkinčiny první. Byla to super partička, díky které jsme potkali zase moc fajn rodiny, a psaly se zajímavé příběhy. Včetně našeho. Nechat si štěňátko z prvního vrhu jsme totiž v úmyslu opravdu neměli. Znáte to ale - člověk míní, Corynka mění. A tak jsme této fenečce v určitý moment přestali hledat zájemce a bylo jasné, že Corynka je prostě Corynka Orsavová a počet labradořích ťapek v naší domácnosti se tím opět dostal do běžné normy.
V našem koňském ráji jsme přivítali krásné španělské mladíky od Verči Rutové, té také asi nebudu schopna vrátit, co už pro mě udělala. Chalouškovi trochu rozčísli jeho mládenecký klid, ale na ten má stejně ještě čas. Svou roli moudrého vedoucího přijal. A zatímco kluky svědomitě vychovává, nechává se nenápadně vtahovat do jejich rošťáren.
A kočičí část naší rodiny také začíná psát novou kapitolu. Na začátku roku jsme museli Isinku nechat vykastrovat a náš chov vypadal u konce. Nebyla jsem na to připravena, ale přijala jsem to jako přirozený chod událostí a Frankieho objednala na kastraci také. Naštěstí mě kluci včas zastavili. Nicméně, vhodná koťátka se pro nás nikde moc nerýsovala. Nechala jsem tedy kočky koňovi a před Vánoci se daly události do pohybu samy. Stačila jedna trefná poznámka, která mi byla impulzem rozhodit sítě znovu. Nebudu vás napínat, zítra si jedeme pro malou kočičku, Eywinku.
Co si do nového roku přát? Snad ať si každý najdeme cestu k vlastnímu zdroji rovnováhy a pohody, abychom mohli být tou pravou oporou a vzorem pro své blízké. Ať najdeme sílu snít sny, protože ony se plní. A odvahu se smát, protože úsměvem dokážeme nabídnout bezpečný prostor a měnit životy.