Poslední dny letošního roku nesou jiný náboj – nejsou dramatické, nejsou hlučné, zvou mě k usazení, možná trochu bilanci.
Jsem nesmírně vděčná, že se nám s mým milovaným mužem daří tvořit láskyplný domov a že spolu můžeme sdílet spoustu malých velkých příběhů, které nám i tento rok přinesl.
Vojta je už nejvyšší z rodiny a pomalu uzavírá jednu velkou životní kapitolu školáka. Nebudu chodit kolem horké kaše – je pro nás příjemné sledovat, jak z něj roste šikovný mladý muž se srdcem na pravém místě. Umí zabrat, nevzdává se a jen tak ho něco nerozhodí. Ve světě se, věřím, taky neztratí, pomalu roztahuje křídla a s kamarády vyrazil na příměstský florbalový tábor do Švédska. Florbal nám všem vlastně v podstatě přinesl druhou rodinu, klukům fajn partu a trenéra – přítele – který jim také pomáhá nastavit správné hodnoty a postupně přebírat svou individuální zodpovědnost, nejen vůči týmu. Můžeme si pomoci, ale jeden za druhého se neschováme. Příležitost a šanci si musíme vytvořit.
Také se přirozeně učí, že každý úspěch a vrchol má svou základnu dole. Že je vše v pohybu a kde je pohyb, je vývoj. I v přírodě je jedinou konstantou změna. Zároveň má vše svůj čas. Aneb jak se říká – netlač řeku, teče sama. I naši chlupáči mi to při svém každodenním bytí ukazují. Řeší jen to, co k nim přichází, v čase, kdy to přichází. Nikdy nespěchají a nic neurychlují. Nedělají, co jim nedává smysl, a nedrží, co nepotřebují. Tak jako na jaře pustí své chundelaté zimní kožíšky a do nového období vykročí lehčí a krásní.
Každá doba má své výzvy. Nevíme, co další rok přinese, ale buďme připravení. Jak mi kdysi říkal taťka, když mě učil pohybovat se v kamenitém terénu – nebrzdi, měj nachystaný každý další skok, když ti to ujede, přeskoč, pak nespadneš.
Tak pojďme vykročit. Odvážně, čestně a s radostí. Krásný nový rok, přátelé.