A je to tady. Venku je tma už brzy a připomíná mi, ať si dám horký čaj a zastavím se. Což není úplně jednoduché, protože funguji přibližně na principech elementární částice zvané kvark, tedy zastavím-li se, neexistuju :-) Ale je hezké si jednou za čas nechat retrospektivně proběhnout, čím jsme vlastně prošli; s odstupem času i získaným nadhledem lze občas spatřit něco, co se mohlo na poprvé nenápadně ukrýt pod intenzitou aktuálně prožívané situace.
Jak to s námi tedy bylo letos? Mno, měli jsme se parádně. A když se člověk zamyslí nad situací ve světě, je nasnadě, že patříme k trošce vyvolených, šťastných, kteří si žijí svoje sny. Nebudu Vás tu unavovat konkrétními zážitky, ale něco malinko mi na srdci leží. Nevím, jestli to je věkem, ale nějak ve společnosti kolem víc vnímám uspěchanost, únavu, někdy povrchnost, hodně práce, tlak na konzum, někdy už skoro snahu se z toho vymanit a pak sklouznutí do stereotypu, nikdo nestíhá. Co z toho máme? A co po nás bude?
I když nás asi právě ta rychlost dnešní doby popohání pěstovat si doma opravdovost a klid, do určité míry to člověk bohužel automaticky přebírá. Až se nakonec dostane do bodu, kdy si uvědomí, že to normální není, nemusí se na tom podílet a sebere všechnu odvahu se v tom šíleném proudu zastavit. Podebere to kroky, naruší rovnováhu, pořád do Vás něco nebo někdo vráží a šťouchá. Časem je to lepší, až si svůj prostor a balanc dokážete udržet i bez vědomého soustředění. I v tom neutuchajícím krysím závodu, kde není ve zvyku cokoli zpochybňovat, protože tak to prostě je, a kde se čeká, že budete bez přemýšlení držet aspoň krok, si najednou vytvoříte svou vlastní oázu klidu. Pravděpodobně začnete působit podezřele – jak to že se usmívá, vypadá spokojeně, kde na to bere energii? Je to jednoduché, je to možnost volby. A máme ji všichni. Buď chceme, nebo ne. Ostatní jsou výmluvy. Jednoduché to ale nebude. Narazíte na překážky a nástrahy, i na „upíry“, kteří by se rádi svezli a dost zuří, když je odmítnete dotovat. Budiž nám motivací, že v komfortní zóně se prostě nerozvíjí nikdo. Najděte odvahu opustit zažité způsoby, které nikam nevedou, a odpojte se od toho, s čím už nerezonujete. Je také normální, že nejde vyhovět všem. Nebojte se experimentovat a zariskovat na cestě za tím, co Vás opravdu baví a naplňuje. Buďte připravení na to, že přijde rozcestí, zaváhání, možná i únava. Pak pomáhá zaměřit se na to, co lze ovlivnit a ostatním se neznervózňovat. Vždycky existuje cesta. Každý si ji tvoříme. A asi bychom měli víc než kdy jindy vnímat, jaká stopa za námi zůstane. Z globálního hlediska už možná v průseru jsme, ale na úrovni lokální můžeme provést změnu ihned. Udělejte si svůj životní prostor, věnujte si trošku času pro sebe, dělejte, co Vás baví. Kdyby ani to nešlo, aspoň se usmívejte. Udělá to divy. Tož, mějme se krásně a nestyďme se za to.