Vždycky jsem chtěla psa, německého ovčáka. Od mala jsem cestou ze školy hledala ztracené želvy, morčata a najít tak psa, to by byl sen! Marně. Je tedy jasné, že jsem první večer ve vlastním bytě zuřivě kroužkovala inzeráty, na které musím hned druhý den ráno zavolat. Pomalu mi tužka brzdila - slibní ovčáci žádní. Osud tomu chtěl, že jsem narazila na labradorské retrievery z Muchovy boudy. No jo, ale vážně chci takového psa? Jako první se mi vybavil obrázek tlustého ničím zajímavého psa se zamlženým pohledem stínujícího kroky svého pána v městském parku. Jenže ovčáci fakt nejsou. A bez psa už prostě být nemůžu. Pokračovala jsem v pátrání a shledala, nejenže jsou to psi aktivní, je to přímo plemeno lovecké! Je rozhodnuto. Na Muchovu boudu se dovolám, štěňátka jsou ještě volná, dokonce si mohu vybrat. Chci tam jet ještě ten den. Jsou prý příliš malí na návštěvy. To mi nevadí. Paní chovatelce ano. A tak čekám. Konečně! Jedu si vybrat vlastního psa. Neschopná vnímat cokoli jiného, poddávám se obležení veselých chlupatých piraněk. Jednu zdobí na čele světlejší flíček, ta bude naše. Nerozhodila mě ani varující poznámka mého nastávajícího manžela, že zatímco všechna ostatní štěňátka už půl hodiny hluboce spala, naše kulička trhala třetí tkaničku.
Jeden z nejdůležitějších dnů mého tehdejšího života nastává – přivážíme Jessku domů. Je půlka června a budu mít celé léto ji vypiplat z miminkovského věku. Ideální. Teprve až v září, kdy odcházím do práce, si uvědomuji, co jsem doposud nastavila – nekonečné procházky a hry bere sebevědomý junior jako naprostou samozřejmost. Nevadí. Jsem ranní ptáče, nastavím budík ještě o něco dříve a po čtvrté ranní vyrážíme na naši obvyklou obchůzku do místních lesů. Stále ve mně žije bláhová představa, že poté doma zanechám spokojeně unaveného psa, který zbytek dne až do mého návratu z práce prospí. Odpoledne automaticky dávám klíč do zámku, otočím, zámek povolí, dveře se neotvírají. Ani po silném zatlačení. Mladá Jesska odtrhala lino z podlahy na chodbě tak, že zcela bezpečně blokovalo dveře. Že by měl manžel jako vždy pravdu?
Mezitím se jí vyměnily zoubky, již nějaký ten týden nic nerozkousala, rozhodneme se tedy dosádrovat rohy, vymalovat, zatapetovat vestavěnou skříň a koupit princezně nový pelíšek. Během půlhodinky, kdy jí byla svěřena role samostatně počkat doma, se vše vrátilo o týden dříve – rohy, skříň i zdi získaly opět tu správnou psí patinu a pelech se rozprostřel v podobě tisíce malých pelíšků po celém bytě. Po pěti letech shánění se mi podařilo výhodně koupit dva páry kozaček. Parádu jsem udělat nestihla, Jess vytáhla jednu botu od každé páry a z jedné prezicně odpárala zip a z druhé podešev. Jsou to jen věci, na materiálnu přece tolik nezáleží, uklidňuji se. A stejně mám v kozačkách křivé nohy.
Pomalu přichází psí puberta. Nás to nezastraší – od začátku navštěvujeme psí školku a cvičák, základy jsme tedy postavily neotřesitelné. Užíváme si ranní vycházku, Jesska mě těma svýma čokoládovýma očima prosí ještě o jedno kolečko kolem louky. Tak jo, ještě to protáhneme. Ve chvíli, kdy zrovna přemítám, jaké v poslušnosti děláme pokroky, pes mizí zcela spolehlivě v dál a můj čas a šéf je jí absolutně ukradený.
„Proč já tě vlastně mám?“, jde mi hlavou. Jesska mi vysílala pohled se zcela jasným vzkazem: „Co ty, ale proč mám já proboha tebe?“ Čím víc jsem zatínala zuby, tím víc šla proti. Čím víc jsem se ji snažila pochopit, tím víc jsem cítila svou neschopnost. Změna – u mě – byla nutná. Musela jsem se sklonit a s pokorou hledat. Jak smysluplně vyplním její čas, jak ji zaujmu? Teprve teď mi začalo docházet, že bych měla vážněji vzít v úvahu, pro co byli tito psi vyšlechtěni. A tak jsme spolu vykročily vstříc novým zítřkům. Sehnala jsem aport, tehdy ještě služebního peška. Jess pohledem ocenila, že mi to konečně došlo. Začátky nám jdou rychle, jako vždy. Hodím aport, čeká, vyšlu ji, letí pro něj, drží. Běží ke mně. Jupí! A pak krouží a krouží. Zase nám chybí koncovka. Ale drží! To dáme!
Nadšená z počátečního štěstí a nové vlny energie nás přihlásím na zkoušky pro mladé psy – Ověření vrozených vlastností retrieverů, mezi zkušenými tzv. oveverky. Manžel odtuší: a donese ti to? Co se tak ptá, je to přece přinašeč, má to v genech. Poslední odpoledne před zkouškami, zřejmě ze solidarity k mé nervové soustavě, aport opravdu poprvé přináší. Reflexní oblouk vítězně uzavřen.
Zkoušky jsme zvládly. Jako naprostí zelenáči – bez mysliveckého klobouku, ve sportovním oblečení, se služebním peškem. Dobrá, nadšení nestačí, vzdělání musím prohloubit. Večer usedám k internetu a oněmím při pohledu na fotografii zachycující postaršího Brita v neviditelném a nepřehlédnutelném souznění s jeho psy. Sama sobě slíbím, že se pokusím být pro Jess takovou oporou. Nebo jí to aspoň nekazit.
Studuji, co nacházím, sleduji ostatní, jezdím se dívat na pokročilé zkoušky myslivecké kynologie. Jenže dívat se neznamená vždy vidět. Tuším, že přijde ještě mnoho pádů. Chci vše pochopit, získat nadhled, být pro psa čitelným vůdcem a informací je zoufale málo. Mám ale štěstí, opět. Potkávám českou variantu toho britského pána z fotografie. Přijímá nás do učení a otevírá pomyslné dveře do kynologie jako takové. Učí mě vidět a cítit. A především, za všech okolností věřit svému psovi. I když se nám někdy docela zadaří, Jesska mé sebevědomí udržuje na snesitelné rovině – funguje jako přesný barometr mého ega. Ve chvíli, kdy si jen pomyslím: ahá, rozumím, teď už to mám pod kontrolou, pes zmizí nebo plní disciplínu v tak originálním provedení, s jakým žádný výklad zkouškových řádů nepočítal. Kvalifikovaly jsme se i na Mezinárodní soutěž retrieverů. Šly jsme čistě až do předposlední disciplíny. Byli jsme jednou z posledních tří dvojic v první ceně, tedy bojující o první místa. Přesně tam vyvstala myšlenka – co kdyby my. Vysílám soustředěného psa na aport vzdálený 80 metrů, musí přesně držet směr, přinést ho ke mně, odevzdat a běžet pro druhý aport stejně vzdálený 90 stupňů od prvního. Běží, směr drží jako podle pravítka, bažanta přeskakuje a pokračuje k chatě za stromy vzdálené asi 300 metrů. Po chvilce letí zpět, drapne bažanta a předává, vystřelí pro druhého. Do třetí minuty je zpět. Obličej pana rozhodčího – přesně toho pána, který nás do všeho zasvětil – přechází z fialové barvy do bílé, stejně jako obličej majitele chaty, který přišel o buchty chladnoucí na zápraží. Ano, časový limit stihla, ano, nevyhrály jsme.
Mezitím přesvědčuji manžela, že chceme druhého psa. Doplňuje nás černá labradorka Satu. Kromě nadšení pro aport a jakoukoli práci v terénu nemohly být s Jess odlišnější. Tentokrát nechci nic podcenit. Nepostupuji v tréninku dál, dokud nedotáhneme předchozí. Vyplatilo se. Satu pracuje precizně. Získávám i bonus - vzhledem k její povaze netestuje, zda to, co jsme si spolu domluvily včera, platí i dnes. Sbíráme zkušenosti a díky jejímu projevu plného energie, směrovatelné, si ji všímají lidé z praxe a přichází první pozvání na opravdové hony a lov. Váhám. Zákony přírody jsou zákony přírody, ale chci být součástí i já? Znovu si vybavím fotografii britského labradora a jeho pána ve vřesovišti. Jdeme! Pohledů a řečí myslivců kabrňáků, co tu dělá ta holka a labrador z bytu, se snažím nevšímat. Věř svému psovi! Je ještě tma, rozestoupíme se na místa. Satu mi sedí tiše u nohy. Sleduje oblohu a na každý nepatrný pohyb střelce reaguje jemným zachvěním. Ozývají se první výstřely a my dostáváme pokyn k práci. Vysílám Satu do hustého rákosí, přes které vlastně nic nevidí. Během chvilky si prolamuje cestu. Slyším jen cákání vody a její hluboké oddechování. Přesně ví, co dělat. Kam jít první, kde už spěchat nemusí. Kdy se musí potopit, kdy držet směr a plavat daleko na hlubokou vodu. Neviděly jsme se, ale věděly jsme o sobě. Byla neskutečná a zasloužila si spoustu dalších pozvání. Ale nejmocnější okamžik souhry lovce a jeho psa jsme zažily vlastně náhodou. Byly jsme na návštěvě u příbuzných, v jejichž honitbě předchozí noc probíhal lov na jelena. Střelec zvíře postřelil a nedokázal jej dohledat. Fakt, že oslovili nás, protože jejich skutečný barvář byl desítky kilometrů daleko, mi radost nekazil. Neměla jsem u sebe ani barvářské vodítko, a tak jsem si nastavila dvě obyčejná vodítka na sebe a šly jsme. Pohledy střelce, jestli opravdu toto má být ten pes, co má jelena dohledat, jsem si opět nebrala osobně. Měl jste se trefit, umělče! Nacházíme první kapky krve, Satu se točí, snaží se chytit směr. Posměšky nám padají na záda. Už ale cítím, jak zalehá do řemene. Táhne mě do hustého mlází horské rokle, přes výmoly a spadlé stromy. Je nepochopitelné, kudy se zvířata dokáží prodrat. Snažím se jen nespadnout, držet její tempo a nestrhnout ji. Asi po kilometru a půl Satu náhle zkamení. Snažím se v šeru něco rozeznat. Tam stojí! Pár desítek metrů před námi, majestátní, nádherné zvíře. Pára mu stoupá od nozder a zpocených zad. Satu se ani nehne. Čekáme na zkušeného střelce, který jde za námi. Buší mi srdce. Teprve mi dochází, co se stalo, co jsme spolu prožily. Pozvala mě do jejich světa…
Uběhlo spoustu let a pochopila jsem, co znamená staré britské přísloví: Kam retriever svou tlapkou jednou vkročil, už jiného psa nechtěli. Také vím, že bych nikdy nedokázala vystřelit a pravý lovec ze mě nikdy nebude. Ale jedno je jisté. Máme-li svá zvířata rádi a děláme, co nás společně baví, pak se stírá i fakt, že možná nejsou nejlepší z vrhu po nejlepších rodičích s nejlepšími předpoklady a my nejsme ideálními vůdci. Opravdu to nevadí. Dopřejme jim dělat to, pro co se narodili, a budou pro nás dýchat.